Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zklamání

 

Pomalu jdu skrz park k útesu a městem. Necítím déšť, co dopadá na zem a zároveň na mě, necítím ani chlad všude kolem. Cítím jen bolest a smutek z toho co se stalo. „Proč já?“ proběhne mi hlavou jedna jediná otázka. Při té otázce si vzpomenu na jeden den s ním.
„Hej, hej Sayi! Poběž za mnou!“ zakřičí na mě černovlásek. Jenom se usměju a rozeběhnu se za tím střeštiprdlem. „Vždyť už běžím Ayu,“ odpovím křikem a doběhnu ho. Zezadu ho obejmu, zvednu a zatočím se s ním ve vzduchu. Slyším jak se Ayu šťastně směje a zakřením se. „Miluju tě Sayi…A nikdy tě milovat nepřestanu!“ zašeptá mi do ucha sladká slova, po kterých se mi po těle rozlije pocit blaženosti. „Já tebe taky miluji Ayu,“ šeptnu a něžně ho políbím. Pustím ho z objetí a ruku v ruce s ním jdu na houpačky do parku.
Tolik mě zabolí u srdce při vzpomínce na tenhle den. Vzpomínka na to, jak se šťastně smějeme dohromady, jak ho objímám a jak cítím teplo jeho těla, mě doslova ubíjí. Z očí mi stečou první slzy, které se smísí s deštěm a ztratí se stejně jako slib, který mi Ayu dal. Pomalu dojdu k útesu a pohlédnu do dálky na západ slunce. Znovu se ztratím ve vzpomínkách.
„Je tu nádherně. Děkuji, že jsi mě sem vzal Sayi“ uslyším hlas Ayua blízko svého ucha. „Nemáš za co Ayu. Kdysi jsem si slíbil, že sem dovedu člověka, kterého budu z celého srdce milovat, aby mohl tu chvíli nádhery a bezstarostnosti sdílet se mnou,“ řeknu upřímně a upřu pohled do jeho očí. Ayu se usměje a jen lehce mě políbí na rty. I kdy je to, jako dotyk motýlích křídel pro mne je to nejsladší polibek na světě. Lehce se usměju a vezmu ho za ruku.
Jakmile se probudím ze vzpomínky, dostaví se pocit probodeného srdce. Ne, už není jen probodené. Teď už je to jiné. Teď je to otáčení nože v ráně. A pěkně hluboké otáčení, kolem dokola, pořádně, a ještě víc. Bolí to, tolik bolí pomyšlení, že tohle byl poslední den, kdy jsem měl přítele, milence a mladšího brášku v jednom. Momentálně se mi vybaví scéna, která se stala sotva před pěti hodinami kousek od školy v parčíku, kam jsme chodili spolu.
Pomalu se vydám ze školy překvapit svého miláčka. Končím o něco dřív a vím, že bude v parčíku jako vždycky venčit svého psa. Zrychlím krok sotva uvidím dvě lavičky a dva šeříky sklánějící se k sobě. To je brána do našeho světa. Dojdu k šeříkům a zůstanu udiveně stát na místě, jako tvrdé Y. Přede mnou se na lavičce válí a líbají Ayu s Leonem, s největším hezounkem ale zároveň grázlem z celé školy. Údiv se pomalu mění ve vztek, jenž se stupňuje až tak, že k nim dojdu a odtrhnu je od sebe. „Co to děláš?!“ zařve na mě hned Leon, ale nevšímám si ho, jsem moc soustředěný na Ayua. „Ty hazjle! Jak jsi mohl?! Tvrdil si, že mě miluješ!!“ zakřičím na něj hned a vrazím mu silnou facku. Ayu jen klidně otočí hlavu zpátky a podívá se na mě ledovým pohledem, který mě zasáhne do hloubi srdce. „Naprosto normálně, nikdy jsem tě nemiloval a ani milovat nebudu. Chtěl jsem jen zaučit, abych mohl být s Leonem“ ušklíbne se na mě chladně a obejme toho grázla přímo přede mnou. Jen sleduji rozmlženým pohledem, jak se znovu začnou líbat, než se rozeběhnu pryč.
Pak už jsem doběhnul sem a mezitím vzpomínal. Znovu a znovu si kladu otázku, proč musím mít takovou smůlu. Z očí už mi nezadržitelně stékají slzy, když si všimnu kousku ostrého skla na zemi. Sehnu se k němu a pomalu po něm přejedu pohledem. „Všechno utrpení konečně skončí…“ pošeptám si pro sebe, než přiložím střep k žilám a šlachám u zápěstí. Stačí mi jenom jedno silné zaříznutí, aby začala vytékat rudá krev. Posadím se ke stromu a znovu se říznu, ještě hlouběji a jen v těsném závěsu k první ráně. Asi 30 minut jenom pozoruji krev, než se pohodlně opřu o kmen a naposledy se zhluboka nadechnu. „Omlouvám se Ayu. Nedokážu snést tvojí zradu, ale nade vše tě miluji. Nebudu ti překážet.“ Zašeptám bolestně, ještě než zavřu oči a nechám hlavu bezvládně svěšenou.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

>.<

(Akyra, 13. 6. 2011 15:25)

doufám, že to bude pokračovat líp než to začalo