Ještě ten večer přemýšlím nad tím, jak je asi Michaelovi. Ne proto, že by mi ho bylo líto, spíš protože jsem zvědavý, jestli se ponaučí a dá mi konečně pokoj. Kouknu na Laurina spícího vedle mě a usměji se. Je tak roztomilí, když unaveně spí po milování. Pohladím ho po tváři a podívám se na hodiny. Ukazují skoro pět hodin ráno. Páni, spali jsme spolu skoro celou noc, začíná mě vyčerpávat. Ušklíbnu se a políbím miláčka do vlasů, poté se zvednu a odejdu do sprchy
Celou noc jen sedím v rohu a koukám před sebe. Z očí mi nezadržitelně tečou slzy, nejsem schopen je zastavit. Všecko to bolí, hodně moc to bolí. Podívám se na hodiny a zahlédnu pět hodin ráno. Mávnu nad tím rukou, zvednu se a zmiznu do společné kuchyně s lednicí. Chvíli se v ní hrabu, než najdu pětilitrový kyblík zmrzliny, který si odnesu o pokoje. Jsem na tom vážně špatně, zmrzlinu normálně vůbec nejím a teď jsem si ukradl rovnou pět litrů zmrzliny s příchutí lesních plodů. Sednu ti na okno a otevřu kbelík, ze kterého okamžitě začnu dlabat zmrzlinu. Sedím a cpu se takhle až do desíti do rána, když mi padne do pohledu dům Arkariana. Odložím prázdný kbelík a natáhnu se pro papír. Napíšu krátký vzkaz a pošlu ho dolů po vzduchu společně s pírky z mých křídel, aby mě poznal. S povzdechem kouknu na peříčka letící dolů a posmutním víc. Nechám ještě vzkaz na stole, že jsem pryč a zmizím do lidského světa se projít.
Spokojeně se zavrtím a otevřu oči. Pomalu se podívám na Sayua,už je u mě dva dny a za ty dva dny sem se do něj stihl zamilovat ještě víc, než předtím, když jsem byl andělem. Stulím se víc do jeho náruče, než mi na okno zaťuká bílá sova s fialkovými odstíny na konci peříček. Vypadá přesně jako Michaelovi vlasy. Opatrně se vymaním ze Sayuovi teplé náruče a dojdu k oknu, které tiše otevřu. Sovička mi skočí do ruky a předá mi malý stočený papírek se vzkazem. Pohladím ji a usměju se. „ty jsi ale krásná sovička“ zašeptám tiše, vezmu papírek a rozbalím ho. To co je tam napsané mi vyrazí dech. „Přijď si pro věci, na jeden den máš volný vstup. Michael.“ Téměř okamžitě se rozhodnu. Obléknu se do dlouhých černých kalhot, červené košile a roztáhnu křídla. Vyskočím z okna a letím směr brána, docela se i těším, až uvidím své kotě, které jsem našel pohozené v lese v zimě při mých toulkách světem. Doletím k bráně a vejdu dovnitř. Hned zamířím do svého pokoje, kde si posbírám věci pro sebe i pro kotě a rozhlédnu se. „Čiči! Nicolasi kde jsi?“ hledám kocourka. Konečně ho objevím pod postelí a hned ho vytáhnu ho ven. „no ahooj stýskalo se ti viď“ začnu ho hladit a i se svými věcmi a Nicolasem v náruči se vydám domů. Dost mě udiví, že nenarazím na Michaela, ale příliš mě to netrápí. Znám ho až moc dobře, je mi jasné, že bych ještě mohl přijít k úhoně. Naposledy se rozhlédnu kolem, než odletím oknem zpátky domů za Sayuem. Hned jak vejdu dovnitř tak mě pozdraví, obejme a začne líbat. Nebráním se mu ani nechci.
Probudí mě samota a vanoucí vítr z okna do bytu. Sednu si a zívnu, když mi na hlavě přistane malá, roztomilá sovička s bílými pírky na konci s fialkovými odstíny. Usměju se a pohladím ji. „Kdepak ses tu vzala?“ vezmu vzkaz, který donesla Arkarianovi a pousměju se. „Aha takže je na nebi?“ kouknu na ní a sovička na mě zakývá hlavou. Jakoby se usměje a zahouká, zřejmě má hlad. „No dobře, dobře už ti jdu dát najíst“ zasměju se pobaveně a jen v kalhotách se sovičkou na rameni sejdu dolů do kuchyně. Položím opatrně sovičku na stůl a natáhnu se pro misky na vodu a zrní, teď jsem Arkarianovi vážně vděčný, za to že krmí v zimě ptáky venku za oknem, takže má zrní doma po celý rok. Dám sovičce najíst, a než uslyším venku šum křídel, bavím se pozorováním sovičky, jak louská semínka a sem tam se vzteká, že jí to nejde. Zasměju se a podívám se k oknu. „Ahoj Arkariane“ pozdravím ho, obejmu a hned začnu líbat. Natisknu ho na stěnu a pokračuji v polibcích. Rukou mu začnu rozepínat košili, tolik po něm toužím. Nevydržím piplat se s každým knoflíčkem, tak z něj košili prostě strhnu. Ozve se jen tiché zaúpění „Moje nejoblíbenější košile!“ Nevině se usměji a rukou zabloudím k pásku jeho kalhot. „Zvykej si zlato“ usměv a přejedu mu po bouli v klíně. Téměř okamžitě mi Arkarian vzdychne do ucha roztoužením a vášní. Znovu ho políbím a dalšími polibky sjedu níž přes klíční kost až na odhalený hrudník. Spokojeně poslouchám tiché a stydlivé vzdychání zatímco pokračují níž až k lemu jeho kalhot. Rychle si s nimi poradím svými zuby a olíznu jeho vzrušený penis. Pousměju se, když Arkarian zalapá po dechu a podívá se na mě. Jen po něm nevině hodím očkem a začnu mu ho zkušeně kouřit. Spokojeně poslouchám jeho steny, podněcuje mě to k rychlejšímu tempu. Schválně se odtáhnu těsně před tím, než se udělá a úplně mu stáhnu kalhoty. Stáhnu ho pod sebe na zem a roztáhnu mu nohy od sebe. Všimnu si, že je trochu nejistý, tak ho políbím na uklidnění. „neboj se, budu něžný“ šeptnu mu „stejně jako to bylo včera“ usměju se mile a proniknu do něj jedním prstem. Po chvilce přidám druhý s jeho souhlasem a pohybuji s oběma tak dlouho, dokud se Arkarian neuvolní. Když se začne pohybovat proti mým prstům, vytáhnu je a pomalu do něj proniknu sám. Slíbám slzy, které mu vnikli do očí. „Ššš lásko, to bude dobré“ pošeptám mu a začnu ho líbat, abych ho aspoň maličko rozptýlil. Pomalu se v něm začnu pohybovat, když se odtáhne od polibků a kývne na mě, že mohu začít. Po nějaké době zrychlím a přisaju se na jeho krk. S uspokojením poslouchám jeho steny a rukou mu začnu třít penis. Vyvrcholíme oba dva ve stejnou chvíli s výkřikem jména toho druhého. Unaveně se na něj sesunu a pousměju se. „Bylo to nádherné Arkariane. Miluji tě“ pronesu udýchaně a políbím ho na tvář. „Já tebe taky miluji“ šeptne mi, než se ke mně stulí a usne mi v náruči. S tichým smíchem se zvednu a přesunu nás do postele, kde ho znovu obejmu a taktéž usnu.
xD
(Callisto, 26. 6. 2011 18:46)