Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nech ho! Miluje mě!

10. 9. 2011

 

Takashi
Ráno se probudím a rozhlédnu se kolem. Usměju se, když spatřím svého andílka, jak vedle mě tiše pochrupuje s hlavou na mé hrudi. Jemně mu prohrábnu vlasy, odpovědí je mi spokojené zamručení. Musím přiznat, že jsem netušil, jak nádherné milování je s andělem, ale to neznamená, že jsem to udělal jen kvůli tomu. Mám ho rád a to jsem ho poznal teprve včera. No co, jestli on mě má rád taky tak to není žádný problém, alespoň ne z mojí strany. Znovu prohrábnu jeho vlasy s úsměvem, když uslyším, jak se někdo dobývá dovnitř. Mávnu nad tím rukou, věčně sem někdo leze a otravuje mě, většinou jsou to poslové od Satana. Ovšem tentokrát se mýlím a to pořádně. Sevře se mi žaludek při spatření pěkně naštvaného Gabriela a pluku andělů s meči.
„Co tu děláte?“ napadne mě první otázka, tohle nevypadá zrovna dobře.
„Okamžitě Michaela pust ty špíno!! Jak si vůbec dovoluješ se s ním vyspat?!“ zaječí na mě Gabi.
Michael v tu chvíli otevře oči a podívá se na Gabiho.
„Ahoj Gabi, co tu děláš? Nemáš být v nebi na radě?“ zeptá se tiše a sedne si, bohudík má na sobě aspoň kalhoty.
„Spíš mi řekni, co děláš ty u démona?! Ještě ti ublíží, odveďte ho!“ nakáže gabriel.
Nevěřícně sleduju, jak andělé popadnou MÉHO Michaela a vtáhnou ho mezi sebe. Naštvaně se zvednu a postavím se proti Gabrielovi. Ten se jen ušklíbne a něco šeptne andělovi vedle sebe do ucha. Povytáhnu obočí, ale v tu chvíli se mi zezadu do krku něco zabodne. Zavrčím bolestí, vytáhnu z krku injekci a podívám se na vnitřek, je tam zelená tekutina, nejsilnější uspávadlo. Zamotá se mi před očima a do deseti sekund sletím na zem obklopený černou tmou.
Michael
Vyděšeně kouknu, jak se Caille skácí k zemi a vytrhnu se andělům. Hned k němu přiskočím a položím ruku na jeho zápěstí, bohudík to není smrtelný jed, ale jen uspávačka okamžitě si oddechnu a kouknu na Gabriela naštvaně. K němu přejdu a vrazím mu facku, že to mlaskne na celý barák.
„Za co to bylo?“ upře na mě Gabi nechápavý pohled.
Naštvu se ještě víc a vrazím mu další z druhé strany. Vážně mě nasral, on si si snad myslí, že když je šťastně zamilovaný tak že já zůstanu sám nebo co jako?!
„Za tvoje chování Gabrieli!!! On mě na rozdíl od tebe a všech ostatních miluje takového, jaký jsem!!!“ Křiknu na něj, popadnu Caillovo tělo, roztáhnu křídla a okamžitě se rozletím do nebe. Copak Gabriel nechápe, že chci taky být šťastný? Že je mi jedno jestli to bude démon nebo člověk? Přistanu s caillem u sebe v pokoji a opatrně ho položím na postel. Rukou mu shrnu vlasy z obličeje a jemně se pousměju, je krásný, i když spí. Netrpělivě čekám, až se probere, když do pokoje po špičkách přijde gabi. Zamračím se na něj a vyvedu ho z pokoje, hned za dveřmi se na něj osopím, co si o sobě vůbec myslíš.
„Tak hele Gabrieli, znáš nebeské zákony a víš, že láska mezi andělem a démonem není zakázána tak nechápu, na co si to hraješ!!“ vyjedu na něj okamžitě.
„Ale Michaeli, on je jeden z nejhorších…“ zašeptá tiše, vypadá, že ho něco mrzí.
„Hm to je mi jedno, miluje mě a já miluji jeho, chápeš?! A nevím, o co ti jde, máš svého Laurina tak mě nech žít“ odfrknu si a zalezu zpátky do pokoje, jeho tam nechám stát.
Pohladím svého démonka po tváři a jemně ho políbím na rty. Jen zavrní a otevře oči.
„Už jsem se bál, že mě tam necháš andílku“ šeptne bledými rty.
„To bych ti nemohl udělat“ usměji se na něj šťastně, „Vždyť tě miluji“ pípnu neslyšitelně.
„A nemohl by si mi to říct víc nahlas?“ smích a přitáhne si mě do své náruče.
Spokojeně se k němu přitulím a natáhnu přes nás deku. Začneme si povídat o všem možném i nemožném, probíráme spolu plány, jak společně usmířit nebe s peklem. Vždyť mezi námi není moc velký rozdíl i mezi anděly jsou andělé smrti, andělé hříchu, andělé nenávisti atd. Stejně tak démoni se dělí na nižší vyšší a podle toho jaký hřích nebo emoci vyznávají a spravují.
„No jo, ale myslíš si, že se Gabriel dá dohromady s Luciferem? Ten ho nahání, kde může a už je úplně zoufalý“ překvapí mě Takashi.
Společně se tomu začneme hrozně smát, přece jenom si Gabriel zaslouží někoho hodného a Lucifer nebo Satan, je jedno jak se mu říká, je pro něj ten pravý. Hned začnu přemýšlet, jak je dát dohromady. Takashi mi samozřejmě hodně pomáhá a společně se nasmějeme až až. Když se konečně dosměje, rozhodneme se jít spát, protože na náš plán potřebujeme hodně sil a trpělivosti.
„Dobrou noc“ popřeju s tichým úsměvem Takashimu a zavřu oči, ani nezaslechnu jeho odpověď a už spím.
Takashi
Proberu se až v nějakém cizím pokoji, když mě můj andílek políbí na rty. Okamžitě mi dojde, že jsme v nebi a tohle je Michaelův pokoj. Usměju se, bál jsem se, že mě tam nechá, ale to mi teď říká, svědčí o opaku. Přitáhnu si ho k sobě s úsměvem a začneme si povídat. Řešíme úplně všecko, a když se dostaneme do části Gabriel a Satan, tak nad tím začnu vážně přemýšlet. Pamatuju si nešťastný výraz Satana, když jsem ho odmítnul. Tenkrát jen smutně povzdychnul a odešel, jako jediný z celého pekla nikoho nemá. Všichni jsou spárováni tak, nebo onak, ale on je pořád sám. Je mi ho tak trošku líto, není tak zlý, jak všichni satana popisují. Zamyslím se i nad Gabrielem, Michael říká, že má kluka, ale když na mě ječel, přišlo mi, že spíše miluje Michaela. No jo asi má problémy ve vztahu. Ani bych se nedivil, znám toho Laurina, kdysi dávno byl v pekle s poselstvím. Už na první pohled vypadá jako pěkný hajzl. Mezitím co takhle přemýšlím, diskutuji s Michaelem, jak je dát dohromady a tak. Když Michael usne, natáhnu se pro knížku co má na stole a pousměji se. Moje oblíbená Obraz Doriana Greye. Snažím se začíst do knížky, ale moc to nejde. Pořád mi hlavou běhají Michaelovi vzpomínky na dětství a na jeho život. Proč to vůbec měl tak těžké? Jen kvůli tomu, že dostal darem křídla? Zakroutím hlavou a odložím knížku, pořád tomu nerozumím. Umíním si, že se ho na to zeptám, až se probudí, což zřejmě bude až ráno. No nevadí nevadí, nějak se zabavím. Rozhlédnu se pečlivěji po pokoji a usměju se. Všude vidím knížky, papíry, tužky a věci na kreslení. A taky obrázky soviček nejspíš má tahle zvířátka rád. Ani se nedivím, ale stejně mě překvapí malá bílá sovička s lehce nafialovělými konci peříček, která ťuká na okno pařátkem. Opatrně se zvednu, zabalím Michaela do deky a dojdu k oknu otevřít sovičce. Vytřeštím oči, když se sovička přímo přede mnou promění v dívku s vlasy stejné barvy, jako jsou její peříčka. Usměje se na mě a mile koukne korálkově černýma očima.
„Ahoj Takashi. Jdu tě jen varovat“ úsměv.
„A před čím?“ povytáhnu obočí.
„Přede mnou. Varuju tě jenom jednou jasné? Ublížíš Michaelovi a zabiju tě“ usměje se mile a zase se změní na sovičku.
S kapkou na ní kouknu a lehce ji pohladím po hlavičce.
„Neboj se, jemu nikdy neublížím. Slibuji“ slíbím jí s úsměvem, když na mě sovička zahouká, pochopím, že mi věří. S klidem v duši se vrátím do postele ke svému andílkovi a usnu s ním v náručí.
Gabriel
Jen co za sebou Michael třískne dveřmi, bolestivě mě bodne u srdce. Asi jsem se do něj vážně zamiloval, jinak bych ráno nesehrál takovou scénu. Jenže jak to mám říct laurinovi? Nechci, aby mě nenáviděl, ale nemůžu s ním být, když ho nemiluji. S povzdechem se vydám do pokoje, ještě za sebou slyším smích těch dvou. Skloním hlavu, jsem to ale kus vola. Dojdu do pokoje, kde je Laurin a podívám se na něj smutně. Hned pochopí, co se děje a zamračí se.
„Hm tak ty se chceš se mnou rozejít kvůli Michaelovi jo…“ odtuší a přijde ke mně blíž.
„Ano chci, doufal jsem, že to pochopíš“ řeknu tiše a skloním hlavu.
Vzápětí odletím ke stěně po ráně do břicha. Heknu bolestí a kouknu na Laurina nechápavě. Ten se jen ušklíbne, vytáhne dýku a přibodne mi ruce nad hlavu ke stěně. Zakňučím bolestí a cuknu sebou.
„No tak Laurine, nech mě být!“ prosebně na něj kouknu.
Jen zavrtí hlavou a znovu mě uhodí. V očích se mi zalesknou slzy, nejsem zvyklý na nějaké mlácení. Zasměje se, když spatří slzy v mých očích a strhne ze mě oblečení. Zorničky se mi rozšíří hrůzou, tohle nemůže myslet vážně!!  Okamžitě sebou začnu prudce škubat, nechci se mu vzdát jen tak snadno tak ho praštím křídlem. Zavrčí bolestí a do křídla mi bodne dýku, zařvu bolestí tohle je nesnesitelný.
„Konečně se ti pomstím Gabrieli“ zavrčí mi do ucha a lehce mě do něj kousne.
Roztřesu se strachy ještě víc. Bojím se cokoliv udělat, ale když mi sjede rukama do klína a roztáhne nohy od sebe, okamžitě je dám zpátky. Laurin na mě jen zavrčí a hrubě mi nohy znovu roztáhne. Ucítím bolestivé křupnutí v kyčli a zakňučím. Vzápětí mi z očí tečou dva proudy slz, když do mě prudce pronikne bez jakékoliv přípravy. Jen bezhlesně otevřu pusu, nemám sílu řvát tohle je moc i na mě. Zle se usměje a začne okamžitě přirážet. Křečovitě zavřu oči a nechám ho ať děl, co chce, nemám sílu se bránit, moc to bolí. Ucítím jeho ruku na svém penisu a tiše kniknu, nechci, aby tohle udělal. Ani na zakňučení nezareaguje a začne mi ho honit v tempu přírazů. Chtě nechtě se udělám ve stejnou chvíli jako on do mě. Kouknu někam jinam tohle je tak ponižující. Z očí mi tečou slzy, nechápu, proč to udělal. Než stačím něco říct, napálí mi další pěstí do břicha, čímž mě ochromí na dobré dvě minuty, během kterých vytrhne dýku z mých rukou i křídla. Sjedu na zem naprosto bezmocně, připadám si jako loutka, se kterou si každý může hrát, jak chce. Pomalu upřu pohled na Laurina, který se jen pohrdavě zašklebí.
„Jsi slabší, než jsem si myslel“ zavrčí na mě, než mě uhodí do hlavy a já se propadnu do milosrdné tmy.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-(

(tamias, 11. 9. 2011 22:41)

jo chudák Gabriel i když mě dost v jednu chvíli naštval tohle si nezasložil

...

(ElenEstel, 11. 9. 2011 21:57)

chudák gabriel