Michaelova pomsta
13. 6. 2011
Dojdu pomalu ke dveřím svého domu a odemknu. S tichým povzdechem vstoupím do chodby. Bydlím sám, o rodiče jsem přišel, jako malý kluk a nikdo z příbuzných se o mě nestaral kromě bratrance. Ale teď je mrtvý, loni ho srazilo auto a on těžkou nehodu nepřežil. Smutně kouknu na jeho fotku v kuchyni na lince a přejedu po ní rukou. „Kéž by, jsi tu mohl být Rene. Tolik bych potřeboval tvojí radu,“ řeknu pro sebe a odložím klíče na známé místo vedle fotky. Nějakým zázrakem mi myšlenky na Rena vyžene z hlav čerstvá vzpomínka na anděla. Zmateně se zarazím uprostřed kroku. Nejenom, že už nemyslím na Ayuichiho ani na Rena, ale ještě ke všemu začínám zjišťovat, že jsem se znovu zamiloval! To snad ne! Zděsím se a sáhnu rukou do kapsy, abych přesvědčil, že to byl jen sen. Když vytáhnu bílá neposkvrněná pírka, rozšíří se mi zorničky. „Takže to nebyl sen a Arkarian doopravdy existuje. On mě zachránil, vzdal se svého života. Proč?“ Zeptám se sám sebe nahlas, vím, že mě nikdo neuslyší. Chvíli nad tím zůstanu přemýšlet, než odejdu do sprchy pořádně se vydrbat a zalehnout. Jsem unavený a tohle podivné dobrodružství mi začíná lézt na mozek.
Jen co těžce přistanu na zemi, rozejdu se k domu Sayomiho. Vím moc dobře, kde bydlí, mockrát jsem ho sledoval a doufal, že jednou budu ten dům sdílet s ním. Teď jen musím zkontrolovat, jestli je v pořádku a pak se dostat k sobě do bytu. S tichým zasyknutím se rozejdu po cestě k jeho domu. Hned jak tam dojdu, tak vyskočím na okno u koupelny. Páni! Stihnu ho zrovna ve chvíli, kdy se svléká a zalézá do sprchy. V očích se mi objeví hvězdičky a jaksi se z toho nadšení zapomenu držet, takže žuchnu dolů jako zralá švestka. Zakňučím a ztěžka se zvednu na nohy. „Je škoda, že mě neslyšel, třeba by mi přišel na pomoc,“ bleskne mi hlavou. Chvíli nad tím ještě přemýšlím a poté se vydám do svého bytu. Jen co vejdu dovnitř, ucítím zezadu tupou ránu do hlavy. Pak už jen tma.
„Spratek jeden,“ zavrčím pro sebe a podívám se na Arkariana ležícího na zemi. Zlomyslně se ušklíbnu a odtáhnu ho do pokoje, kde ho svléknu a přivážu k posteli. Nemám chuť se s ním párat, ale chci vidět bolest v jeho očích. Nikdo mne Michaela neurazí beztrestně, obzvlášť takové mládě jako je on. Jako říct o mě, že v mém věku bych se neměl stresovat a vztekat je teda velká drzost. Zpozoruji, jak se mu zachvějí víčka a vykouknou tyrkysové oči. Hned jak mě spatří, objeví se v jeho očích zděšení. „Snad sis nemyslel, že tě nechám jen tak jít,“ ušklíbnu se a rukou mu přejedu po hrudi. Ušklíbnu se nad jeho vyděšeným pohledem a lehce mu mezi prsty promnu bradavku. „Víš, přemýšlel jsem nad trestem, a tohle bude to nejmenší,“ kouknu na něj chladným pohledem. Dostane se mi vystrašeného zakňučení místo odpovědi. Skloním se k jeho rtům a zkusím ho políbit. Odtáhnu se s rozhryznutým rtem a zavrčením. „Zmetku!“ vrazím mu facku a sleduji, jak se mu na tváři rýsuje rudý obtisk. „Nezlob mládě,“ zavrčím mu do ucha a roztáhnu mu nohy od sebe. Stáhnu si kalhoty a bez milosti do něj proniknu, chci se nejdřív pomstít a pak se nabažit na jeho bolesti a ponížení. Spokojeně zamručím, když uslyším bolestný výkřik a začnu se v něm pohybovat.
Proberu se asi po deseti minutách a otevřu oči. Zvednu pohled a doslova se zděsím. Michael! To jsem si mohl myslet, že to bude zrovna on. „Snad sis nemyslel, že tě nechám jen tak jít“ zazní jeho slova jakoby z velké dálky. Vyděšeně na něj upřu pohled, když mi přejede po hrudi a promne bradavku. Další jeho slova pomalu ani nevnímám, jen při poslední zmínce o trestu se strachem zakňučím. Jakmile se mě pokusí políbit, tak ho hryznu silně do rtu, nenechám se znásilnit, jen tak pro nic za nic. Pokusím se stisknout nohy k sobě, ale nestihnu to. Uslyším zvuk zipu těsně před tím, než ucítím celé Michaelovo přirození v sobě a bolestně zakřičím. Z očí mi stečou slzy.
Dost dlouho do něj přirážím, než konečně vyvrcholím. Ušklíbnu se, vyklouznu z něj a skloním hlavu k jeho penisu. „Teď je na řadě tvé uspokojení,“ zašeptám nebezpečně zle a lehce mu ho olíznu po celé délce. Zle se usměju, když mu mezi rty proklouzne slastné vzdychnutí. S potěšením mu ho začnu zkušeně kouřit. Cítím, jak se prohýbá v zádech a všemožně sebou kroutí. Ještě víc mě potěší, když uslyším jeho vzdychání a pak zakňučení jelikož přestanu těsně před tím, než vyvrcholí. Odtáhnu hlavu z jeho klína a podívám se na něj. Zarazí mě náhlá lítost, která mnou projede při spatření křišťálových slz stékajících po jeho tvářích. Zamračím se a zatnu ruku v pěst. „Nebul, jsi přeci chlap!“ zakřičím na něj a vrazím mu pěst do žaludku. Naštvaně zavrčím, když se zkroutí bolestí a vyplivne krev. „Prosím Michaeli nech mě..“ zaprosí sotva slyšitelně. Chladně se ušklíbnu a znovu ho uhodím, tentokrát do obličeje. „Ne, nechci“ odseknu a z náhlého popudu ho začnu mlátit. Asi po pěti minutách přestanu a sjedu pohledem zubožené tělo pode mnou. „Jak jsi teď ubohý Arkariane“ odfrknu si a do rukou mu sklouznu do klína. Znovu mu začnu třít penis, dokud nevyvrcholí. Poté se odtáhnu, odpoutám mu ruce a s opovržením se na něj podívám. „Doufám, že to je pro tebe dostatečná lekce“ chladně a zmizím zpátky na nebe.
Nevnímám nic kromě bodavé bolesti a pak něčeho horkého, co mi steče po stehnech. Téměř okamžitě mi dojde, co to je. Než stihnu něco říct, skloní hlavu a olízne mi penis. Slastně zavzdychám skrz pootevřené rty. Sevřu křečovitě oči, když mi ho začne kouřit ale i tak sebou začnu házet a všemožně se kroutit. Zakňučím potichu. Přestane dřív, než se udělám a to se mi moc nelíbí, i když mě vlastně teď znásilnil. Pomalu pootevřu oči a kouknu na něj, zřetelně vidím lítost v jeho pohledu. Znovu chci něco říct, když mi v žaludku přistane jeho tvrdá pěst. Zkroutím se bolestí do klubíčka a vykašlu krev. Matně slyším jeho křik a nadávky. „Michaeli nech mě…“ zašeptám tichou prosbu těsně předtím, než schytám další a silnější ránu do obličeje. „Ne, nechci“ odsekne na moji prosbu a začne mě mlátit. Nemůžu se bránit, nemůžu uhnout, nemůžu nic a tak jen snáším rány dopadající na tělo. Všechno mě bolí, když skončí ale nejhorší je, že mě začne znovu uspokojovat. Nevydržím to a z donucení vyvrcholím. Jediné co ještě zaslechnu, než zmizí, je: „Doufám, že to je pro tebe dostatečná lekce.“ Dost pomalu se zvednu a dohrabu se do koupelny. Pustím horkou vodu a sjedu po stěně na zem. Vyčerpáním zavřu oči a usnu.
:-(
(tamias, 4. 8. 2011 23:00)