Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Gabrieli!!

22. 6. 2011

 

Celou cestu jdu mlčky, cítím na sobě pohled Michaela z nebe. No poznám, když se na mě někdo ze shora dívá, je to takový ten pocit, že vás sledují, ale vy je nevidíte. Kouknu pomalu na Sayua a musím se pousmát. Je tak roztomilí, když je zamyšlený!! Zastavím se až u domu a tiše se zasměji, když do mě narazí. „To už jsme došli?“ zamrká na mě překvapeně. Začnu se smát nahlas a řeknu: „Jistě, jinak bych přeci nezastavoval, trubko“ usměju se na něj. V duchu se rozplývám nad jeho zmateným pohledem. Vytáhnu klíče a odemknu dveře, nechám ho projít dovnitř, jako prvního. „Hmmm máš to tu pěkné Arkariane“ podívá se na mě, poté co se rozhlídne a proskenuje pohledem všechny věci kolem sebe. „Ani si nemyslím Sayu. Je tu málo věcí, většinou jen nejnutnější potřeby,“ opravím ho a hodím tašku do kouta. „Pojď do kuchyně, dám ti něco k jídlu“ milý kuk a jdu do kuchyně mu něco uvařit. „Dobře, dobře už letím“ rozeběhne se za mnou, ale rozbije se o práh mezi dveřmi, protože tam je lino. „Auuu“ zakňučí ze země. S malou kapičkou k němu dojdu a pomohu mu se zvednout. „Jsi v pořádku Sayu? Bolelo to moc?“ zeptám se starostlivě a obejmu ho. Ucítím jeho rty na svých téměř ve stejnou chvíli, jako mě obejme. „Proč?“ proběhne mi jen hlavou, než přivřu oči a nechám se unést do víru jeho polibků.
Jdu vedle Arkariana a každou chvilku po něm kouknu. Připadá mi takový zaražený, jako kdyby se snažil držet zpátky. Povzdychnu a kouknu před sebe, v klidu jdu dál a přemýšlím. Ucítím na sobě jeho pohled, ale nepodívám se na něj. Přestanu vnímat okolí, proberu se, až když vrazím do arkariana. Zmateně zamrkám a podívám se na něj. „To už jsme došli?“ překvapeně a kapka, když se mi začne smát. „Jinak bych nezastavoval, trubko“ zaslechnu polovinu věty, protože jsem příliš rozptýlen okolím a jím než abych ho poslouchal úplně. Vejdu dovnitř, hned jak odemkne a rozhlédnu se kolem. Spokojeně zabručím: „Máš to tu pěkné Arkariane,“ podívám se na něj, poté co si prohlédnu věci kolem mě. Skoro ani nevnímám jeho odpověď ve smyslu, že tam má jen nenutnější věci, ani to že mě zve do kuchyně. S kapkou kouknu a rozeběhnu se za ním. „Dobře, dobře už letím“ křiknu, jenže v té chvíli se rozmlátím o práh ve dveřích kuchyně, protože se mi sklouzne noha po linu. Zakňučím ze země a kouknu na arkariana. Dojde ke mně, pomůže mi zvednout a ještě se mě zeptá, jestli jsem v pořádku. Nic z toho nevnímám, protože mě vzápětí pevně obejme. Obejmu ho okamžitě také a začnu ho líbat.
Ráno se probudím a rozhlídnu se kolem. Pomalu se zvednu z postele a přejdu k oknu, jdu znovu sledovat Arkariana. Posmutním při pohledu, jak se ty dva líbají. „Co jsem vůbec čekal? Že přijde a odpustí mi?“ zeptám se sám sebe a posadím se ke stolu. Opřu hlavu o dlaně a zavřu oči, tolik si přeju být někým jiným. Od doby, co jsem se narodil, mám jenom smůlu. Ano měl bych být pyšný, že jsem Archandělem, jenže pro mě je tohle místo nic, když nemám nikoho, kdo by mě miloval aspoň trošku. Zhrouceně sedím u stolu až do oběda, kdy za mnou přijde Gabi, že mám jít na radu. Zhluboka se nadechnu, nasadím masku arogance a nezájmu a vydám se za ním do sálu. Moc se mi tam nechce, vím, že nejstarší budou projednávat můj čin. V duchu nad tím mávnu rukou a pokusím se aspoň trochu uklidnit. Bohužel to nejde, protože přede mnou jde Gabi oblečen jen do tmavomodrých úzkých džínů a černého tílka. Abyste věděli, my andělé se oblékáme normálně a křídla umíme schovávat. Nějaké řeči o bílých košilích jsou pěkná pitomost, nechápu, proč si to lidi vymysleli. Znovu sjedu pohledem na jeho záda a musím se pousmát. Je tak krásný i v lidském oblečení a bez křídel. Černé neposlušné vlasy mu trčí všude kolem, ostatně jako vždycky a ruce má volně v kapsách. „Kruci Gabrieli, ty si tak sexy, že bych se na tebe nejraději vrhnul“ pomyslím si a vejdu za ním do dveří. Překvapí mě, že tam nikdo není. „Co to?“ rozhlížím se kolem, načež si všimnu, že zámek se sám otočí a místnost se zamkne. „Hej Gabrieli co to je?“ otočím se k němu a strnu. Netváří se zrovna přátelsky, raději před ním začnu couvat. „Myslím, že si o něčem musíme promluvit“ uslyším jen, než ucítím ránu do hlavy a svezu se mu do náruče.
Hned ráno se vydám za radou, že dnešní schůze se ruší, ale Michaelovi o tom nic neřeknu. Už vím, proč včera večer brečel a dost mě to naštvalo. Jak si vůbec může dovolit říct, že mě miluje?! Tohle mu neodpustím, nejenže mi lže a myslí si, jak mě má pod pantoflem, nakonec ještě přizná, že je do mě zamilovaný a chce mě rozdělit s Laurinem!! Když jsem tohle zjistil, málem jsem vzteky puknul. Jediné štěstí, že Laurin o tom nic neví, šel by ho totiž hned zabít archanděl ne archanděl. Trochu mě znervózní, že ještě nejde, tak dojdu za ním do pokoje ho vyzvednout jakoby na schůzi. Slyším ještě, jak tam pro sebe něco povídá, než vejdu dovnitř. Hned jak se objevím, nasadí masku chladu, zvedne se a jde za mnou. Celou cestu cítím na sobě jeho pohled, a nejenom pohled čtu i jeho myšlenky. To je ale úchyl!!! Dám mu takový klíště a vrhání se po mně, že se ještě hodně dlouho nevzpamatuje!!! Zamračím se pro sebe a naschvál si prohrábnu rozčepýřené vlasy. Jeho další myšlenky mě naštvou ještě víc. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Počkám, až vejde a pomocí své magie zamknu, tak aby si toho všimnul. Ušklíbnu se, když se ke mně otočí s otázkou. „hej Gabrieli, co to je?“ zeptá se mírně rozhozeně. Bez jediného slova se pomalu rozjedu blíž k němu. Potěší mě jeho strach a couvání dozadu. „Myslím, že si musíme o něčem promluvit“ zavrčím chladně a třísknu ho pěstí silně po hlavě. Hned ho zachytím do náruče a odnesu do svého pokoje, kde nás oba dva zamknu.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

O_o"

(Nero, 23. 6. 2011 19:58)

Takhle to useknout O_O" se nedělá málem sem měla ifarkt >.<" vážně moc pěknej dílek