Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Andělův hřích

13. 6. 2011

 

Rozhlídnu se z mraků na obloze dolů a ustrnu. Nikdy jsem nechtěl zažít ten pocit, že můj chráněnec je zraněný a já mu nedokážu pomoct. Podívám se na ostatní a povzdychnu. Jsou tak bezstarostní a šťastní. Abych to uvedl na pravou míru, tak rovnou říkám, že jsem anděl. Patřím mezi strážné anděly, kteří mají své chráněnce a chráněnkyně. Mým chráněncem je Sayomi Narato, kterého zranil Ayuichi Kishiki. A ke vší smůle Ayuichi je chráněnec samotného archanděla Michaela, takže nikdo proti němu nesmí nic říct a ani mu ublížit, či dát najevo jakou udělal chybu. Vzteky sevřu ruce v pěst, až mi zbělají klouby. Musím ho zachránit, musím mu předat jeho úděl, musím ho donutit jít dál a hledat novou šanci. Nesmí promeškat druhou možnost, kterou se mu chystám dát. Hodím rychlý pohled na ostatní anděly a rozlétnu se dolů. Jakmile přistanu, oddechnu si, že jdu včas a že zatím žije. „Neboj Sayu…zvládneme to. Spolu.“ Šeptnu mu do ucha. Vždy jsem ho miloval, ale teď musím ustoupit a dát mu prostor. Pomalu ho obejmu a přitisknu pevně k sobě.
Slyším šelest křídel a dopadajících nohou. Nejsem schopný otevřít oči, tak málo síly mi zbylo.Trochu cuknu tygřími oušky, které mám od narození, abych dal najevo, že ještě pořád žiji. „Neboj Sayu…zvládneme to. Spolu.“ Uslyším sladká slova, po kterých mi stečou slzy zpod zavřených víček. Ta slova mi znovu připomenou bolest, kterou mi způsobil Ayuichi . Ale..ne. Tohle není Ayuichi je to někdo jiný, někdo vyšší, silnější a temperamentnější než on. Ucítím teplé a pevné objetí, které dá jasně najevo, že ten někdo není člověk. Z posledních sil zvednu hlavu, pootevřu oči a upřu pohled na kluka přede mnou. Spatřím bílá andělská křídla, platinově bílé vlasy a zářící tyrkysové oči. Ty oči mě pohladí po duši, už necítím bolest ale teplo. Pouze rozlévající se teplo, dodávající mi nový život. Mám pocit, že kluk se rozplývá a chvíli mi trvá, než mi dojde, že mi předává svůj vlastní život. Vzdává se dobrovolně života anděla pro mne? Proč?
Povzdychnu, když zjistím na co myslí a zhluboka se nadechnu. Život ze mě ubývá rychle a cítím, jak se křídla na zádech svěšují pod svou vahou a trochu šednou. Vím, co mě čeká a také vím, že Sayomiho ještě uvidím. A až ho uvidím, budu první, do koho se zamiluje. Trochu se nad tou představou pousměju a podívám se na Sayomiho záda. Ušklíbnu se, když spatřím nádherná černá křídla anděla symbolizujícího lidem smutek, zradu a zoufalství. Vždy jsem taková křídla chtěl. Jakmile skončí předávání a vyprchá ze mne poslední zbytek života, stěží se zvednu a kouknu na něj. „Splň svůj úděl a předej poselství lidem Sayu…“ řeknu mu jeho přezdívkou, „A najdi mne prosím...“ Zašeptám těžce a rozplynu se. Na moje místo se snese jen pár bílých pírek z mých křídel. Na jednom je napsané jméno.
Znovu otevřu oči a jen spatřím, jak se anděl těžce zvedá. Chci k němu natáhnout ruku, ale pořád jsem slabý a navíc cítím hroznou tíhu na zádech. Slyším jeho poslední slova o poselství lidu. A pak prosbu, prosbu abych ho našel. Smutně upřu pohled na místo, kde ještě před chvílí byl a spatřím pár bílých pírek. Jemně se usměju a natáhnu ruku pro pírka. Jsou jemná, a čistě bílá neposkvrněná. Na jednom si všimnu tyrkysového odstínu, z kterého se mi povede přečíst jeho jméno. Jmenuje se Arkarian. „najdu tě Arkariane…o to se nemusíš bát,“ tiše pro sebe a zvednu se. Teprve teď si všimnu černých křídel na zádech a vyjeknu, div nespadnu z útesu. „co to?!“ vytřeštím oči na křídla a zkusím s nimi zahýbat. Málem sám sebe odfouknu a trochu se zasměju. Ovšem vzpomenu si znovu na Ayuichiho, jakmile se podívám na západ slunce a posmutním. Jenže tuhle vzpomínku zničehonic přebije pocit, že Ayu vlastně nebyl nikdo. Teď mám v hlavě jenom vzpomínky na Arkariana a na to jak mne zachránil. Pro sebe se usměju a nějakým zázrakem schovám křídla. Ani si toho nevšimnu a vydám se domů se zakrvácenou rukou, na které jsou dvě hluboké jizvy signalizující, co se stalo.
Objevím se rovnou v soudní místnosti andělů. Takže už se o tom nejspíš doslechly, jak hádám. Zvednu hlavu a podívám se na zuřícího Michaela. „Co jsi to udělal?!“ Zakřičí na mě okamžitě. „Jednoduše, pomohl jsem mu jak nám zákony příkazují,“ odseknu a narovnám se, „Co mi za to uděláš? Zbavíš mě křídel, která stejně nechci?“ Drze se na něj dívám, v očích ledový pohled. Michael jen zděšeně zalapá po dechu a musí se chytit stolu, aby sebou nešlehl na zem. „Jak se vůbec opovažuješ tohle říct?! Pro každého z nás je to pocta být andělem!!!“ prská nepříčetně. Docela se divím, že v jeho věku mu ještě nepraskla žilka při tomhle přetěžování mozku a hlasivek, ale tak co. „Naprosto normálně ti to říkám. A nemysli si, všichni nejsou šťastní, že jsou andělé. Jenže ty to nevidíš a staráš se jen o sebe a své postavení“ naštvaně. S potěšením sleduji, jak mu žilka na čele naběhne ještě víc. „Tohle si dovolat nebudeš!!! Vyber si: buď tě uvězníme na dobu neurčitou, nebo tě já osobně vykážu z nebe!!!“ prskne. „Fajn. Tak já jdu,“ usměju se a rozejdu se k velikým vratům. „A ještě něco..“ otočím se, „možná by ses neměl tak rozčilovat. V tvém věku to není zdravé a způsobuje to vrásky,“ zakřením se, naposledy mu zamávám a vyjdu do zapadajícího slunce. Slyším za sebou pouze nevěřícné vydechnutí a tupou ránu na zem.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář