Andělský přízrak
„Byl to jen sen, vždyť andělé neexistují“ zavrtím hlavou a zalehnu do postele. Usnu s myšlenkou, že to byl jenom pouhý přelud z naší hry, přece jenom tohle fantasy je poněkud divoké. Jen se převalím na druhý bok a zavřu oči, okamžitě usnu.
Ráno vstanu jen tak tak, budík na mě zvoní už po šesté, když otevřu oči a zívnu. Pomalu si sednu a rozhlédnu se po pokoji, trochu posmutním, při pomyšlení, že tu na mě nikdy nebude nikdo čekat. Abych to dal všechno na pravou míru, jmenuji se Kori Laoto, je mi 18 let a žiji sám v malém domku na okraji města. Rodiče mě tu nechali před několika lety s tím, že když jsem na kluky, nejsem pro ně dost hodnotný no co. S povzdechem se zvednu, dojdu si udělat snídani, obléknu se a vyrazím pomalu do školy. Už zdálky zamávám Tadaemu a doběhnu k němu.
„Ahoj už jsi to slyšel?“ zeptá se mě hned. Nechápavě se na něj podívám.
„A co bych jako měl slyšet?“ zamrkám udiveně.
„Po městě se potuluje přízrak, říká se, že to je přízrak anděla smrti a potká každého, komu se má stát něco zlého nebo má zemřít. Dneska ráno natáhla bačkory ta babka ze čtvrtý ulice od školy, jak vždycky na nás nadávala a pak říkala, že vidí přízrak“ kouká na mě, „to jsou novinky co?“
Vytřeštím na něj oči naprosto nechápavě a v hlavě mi vyvstane obrázek kluka z noci. Dost se roztřesu, ale ani o tom nevím, dokud mě Tadae nechytne za paži a nepraští mě do ramene.
„Hey! Hey Kori žiješ?!“ kouká na mě a zatřese se mnou.
„J-jo žiju já jen…trochu se mi udělalo špatně“ zablekotám a raději se vydám do třídy s myšlenkami na onoho neznámého.
„No dobře no, budu ti věřit i když to tak moc nevypadá“ povzdechne a jde za mnou. Ani na něj nekouknu, přezuji se a doběhnu do třídy, kde se schoulím do lavice. Nevím, co si teď o tomhle myslet vždyť mi teď Tadae řekl, že brzo můžu zemřít nebo mi někdo něco udělá, no chápete to?! Povzdechnu a zaplaším myšlenky, až do začátku hodiny, kdy přijde učitel a oznámí nám, že budeme mít nového studenta.
„No bezva, další ufoun do třídy, to jich nemáme dost?“ povytáhnu obočí, celá třída lehne smíchy, avšak učitel se na mě zamračí.
„Pane Laoto, laskavě se zklidněte a vůbec, když už jste se tak hezky ozval, dostanete na starost provést ho po škole, dát mu opsat sešity a všechny tyhle blbinky jasné?“ usměje se na mě líbezně učitel, div nemám chuť po něm skočit a ten úsměv mu smáznout z ksichtu. Slizoun!!!
„Jistě pane učiteli, když si to vaše nevýslovně úžasná excelence přeje“ zavrčím s ironií v hlase a lehnu si na lavici. Zvednu zrak až teprve, když přijde ten blbeček novej do třídy a málem mi spadne držka na zem. Takhle andělsky krásného kluka jsem do háje nikdy neviděl!!!
„Dobrý den, já jsem Kyoshi Tsubasa“ představím se učiteli. Ten se na mě zářivě usměje.
„Vítej Kyoshi, tak se nám trochu představ, co máš rád a tak“ milý usměv. Jen povzdychnu.
„No je mi 19 let, rád maluju, stírám lidi a otravy, co mě prudí a tak. Moc toho není,“ pokrčím rameny.
„Ty máš ale debilní jméno. Tiché křídlo, by mě zajímalo, kdo ti dal tohle hnusný jméno,“ ozve se z jedné lavice poměrně jedovatě, až mě silně bodne u srdce.
Otočím hlavu po hlase, a pohled mi padne na vysokého bělovlasého kluka s oranžovým pramenem padajícím do tváře. Povytáhnu obočí, protože mi k němu mírně nesedí jeho slova, navíc mu nad hlavou visí znamení hlubokého smutku.
„Hm mě by zajímalo, kdo z tebe vychoval takového hňupa“ odseknu mu a jdu si k němu sednout, protože nikde jinde není volno. Kluk se na mě naštvaně podívá a raději se začne věnovat předešlé činnosti. Ovšem letmé pohledy jeho křišťálově modrých očí mi stejně neuniknou. Usměji se pro sebe a vytáhnu sešit s tužkou, výklad učitele mě nezajímá, všechno umím, přece jenom jsem dostudoval před několika lety. Asi si říkáte, že jsem blázen ale ona je to docela sranda pozorovat, jak to ostatním nejde, a vy jste nejlepší. Aspoň v něčem nejlepší. Povzdychnu tiše a zaberu se do kreslení, ani nevnímám toho kluka. Celý den se mi snaží pomáhat, ale dělá to se zjevnou nechutí, takže mu nakonec řeknu, ať toho nechá, že to tu zvládnu sám. Něco zaprská a odběhne ode mě. Jen se za ním zašklebím a projdu si školu, na střeše stihnu jedno cigárko a vrátím se do třídy. Zatvářím se dost nešťastně, když se kolem mě sesypou kluci i holky a začnou obvyklé otázky. Moc neodpovídám, dokud mě jedna fakt nevyrazí dech.
„Hele jsi na kluky nebo na holky?“ ozve se z davu klučičí hlásek. Zamrkám a kouknu na kluka, co se ptal.
„No mám rád obojí, ale kdybych si měl vybrat, přikloním se spíš ke klukům“ usměji se na něj mile.
Klučík roztomile zčervená až po kořínky svých rudých vlasů, takže to stejně ani není vidět. Bohudík zazvoní a všichni se rozejdou na svá místa, takže mám klid. Všimnu si, že kluk vedle mě málem vzteky rozdrtí tužku. Povytáhnu obočí, ale raději to nekomentuji a už si ho nevšímám. Po skončení školy se vydám ven. Když jsem asi tak 500 metrů od školy v blízkém lese, něco tiše zašeptám a zavřu oči. Pomalu se začnu měnit do své andělské podoby. Černá křídla, modro-bílé vlasy, kovová ozdoba pod okem, jako hlavní znak anděla smrti, jsem jaksi průhlednější. Smutně povzdychnu, kouknu na svůj odraz do jezera a roztáhnu křídla. Jsou jako vždy od krve ze zad a taky ta bába hrozně krvácela fuj! Mávnu křídly a vznesu se, bohužel pro mě si nevšimnu, že mě celou dobu sledují jedny modré oči a momentálně málem skončili na zemi.
Komentáře
Přehled komentářů
Chtěl jsi to, máš to mít!
Je to začátek a už to nabírá obrátky, ty jsi neskutečná... no, já si jdu přečíst další díl, na konci se ozvu zase :D (kdo ví, jak dlouho mi to bude trvat)
...........
(Kik, 29. 11. 2011 6:57)Krásne .. chcem pokračovanie .. dufam že sa Korimu nič nemá stať nič zlé .. šup šup :D
Páni
(bupbe, 25. 11. 2011 13:25)Už po přečtení prvního odstavce mě tahle povídka zaujala. Doufám, že budeš dál psát a dočkáme se bzkého pokračování. Vážně díky za všechny povídky co dáváte na tyhle stránky.
*-*
(Tiriss, 23. 11. 2011 21:50)jééé to je moc hezké *-* povedlo se ti a děkuji moc ^-^ škoda že já takovýhle povídky neumím psát T.T
...
(L., 5. 6. 2012 20:27)