Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Cesta II.

Cesta II.

 

Irsko 12 měsíců po nehodě…

Už je to rok od té strašné bouračky. Mé pátrání pracuje dál. Už mi víc jak dva měsíce nepřišla žádná nápověda. Opět jsem v koncích. Knihy od lečielky byli užitečné, ale jen k určení deseti míst kde by magický vrch mohl být. Už vážně nevím jak to zúžit. Projíždět všechny místa se mi vážně nechce. Znova a znova si pročítám nápovědy. Asi zkusím městečko na západě. Vždyť o západě psal v skoro každém listečku. Rozhodnu se to risknout. Vydám se na cestu, jak doufám tak snad konečně k cíli. Dorazím po pár dnech do malebného městečka. Spíše vesnice. Připadám si, jako kdybych se ocitnul ve středověku. „ Páni.“ Vydechnu úžasem. Ten kopec nad městem vypadá úchvatně. Tak tajuplně.

Ubytuji se ve zdejším hostinci. Řeknu vám, jestli jste viděli nějaký film se středověkou tématikou, tak by vám tenhle hostinec nebo krčma přopadali jak vystřižený. Nebýt hostinské oblečené do džínů, asi bych se i lekl. Myslel bych si, jestli jsem se náhodou nedostal zpět v čase.

Na pokoji mě čekala kytice růží. Byly krvavě rudé. „ Konečně jsi dorazil. Ale abys mohl projít, musíš počkat na úplněk. Doufám, že zbývající čas využiješ k utřídění informací. Z.“ Tohle stálo na vzkazu. Ale už jsem ze zkušenosti věděl, že to nebude vše. A taky že nebylo. Druhý vzkaz zněl. „ Až projdeš. Hledej hrad krále elfu v Elstu. Nikomu, ale neříkej, proč nebo jak si se tam dostal. A rozhodně nikomu neříkej o té autonehodě. Ve svém vlastním zajmu. Zair neboli Z…“

Zair hezké jmeno . Zasněně jsem se usmál. Hodlal jsem udělat přípravi potřebné na cestu.

Hned další den jsem začal s přípravami. Úplněk byl přeci jen za tři dny. Nakoupil jsem si jídlo, nějaký ten nůž, zapalovač a sirky, papíry, deku, vodu atd. Vše jsem uložil do batohu. Poslední dva dny jsem nemohl nadšením ani dospat.

Konečně byl den úplňku. Sbalil jsem poslední drobnosti a vše překontroloval. Zaplatil jsem hostinské za ubytování a stravu. Vydal jsem se na vrch. Na vrchol kopce jsem dorazil necelou hodinu před půlnocí. Měsíc už byl vysoko na obloze.

Nevěděl jsem co dál dělat tak jsem tam jen stál a pozoroval hvězdy. Byl to úchvatný pohled. Lehl jsem si do trávy a vychutnával si ten výhled. Z nedaleké vesničky bylo slyšet kostelní zvon odbíjející dvanáctou hodinu. Půlnoc, konečně.

Najednou mi výhled zastínila ohromná mramorová bránna. Byla úchvatná. Po okrajích naní byly vytesány vyobrazení válek, ale i tančících bytostí, slavnosti a různá majestátní zvířata. Omámen tou krásou jsem vstal a došel k bránně. Čím jsem byl blíže, tím víc se vrata brány otvírala. Prošel jsem skrz. Jestli jsem si myslel, že ta bránna byla úchvatná, tak nevím jak bych nazval výhled na krajinu, který se mi naskytnul. Asi jako oslepující, ohromný nebo naprosto dokonalý. Jen si představte azurově modré nebe, smaragdově zelenou travu, nádherné lesy nebo pláně přenádherných květin všech možných a snad i nemožných barev. Oči mi z toho přecházeli. Zalitoval jsem, že i u nás to takto nevypadá.

Když jsem se rozkoukal, vydal jsem se na cestu, i když jsem netušil, kudy mám jít. Navíc jsem se nesměl zeptat na cestu, všem by pak bylo jasné, kam jdu. A to jsem měl zakázané prozradit stejně jako důvod nebo jak jsem se sem dostal.

No určitě si dokážete představit jak težké bylo se tam orientovat. Už po týdnu cesty jsem měl chuť to vzdát a umřít někde tam. Asi bych to i udělal, kdybych nepotkal draka. Ano slyšíte zprávně potkal jsem draka. Čemu se tak divíte tenhle svět, byl Fantazie.

Sednul jsem si uprostřed palouku na kámen a hluboce rozjímal o smrti.

„Hej ty. Člověče, co tu děláš?“ Ozval se nade mnou příjemný hlas. Zvednul jsem hlavu. Hleděl jsem do černého oka se zlatou protáhlou zorničkou. Polekaně jsem sebou cuknul a prohlédl si toho tvora se zvlaštníma očima celého. Byl to červený drak.

„Utápím se v moři beznaděje. Jestli mně chceš jako oběd, tak si klidně posluž. Aspoň mi ušetříš trápení s tím, jak asi zemřu.“ Povzdechl jsem si. Skvělá smrt skončit jako oběd draka.

„Ty si mi ale pesimista. Jak vidím, nejsi odsud že?“ Zavrtěl jsem hlavou na souhlas. Drak se jen usmál a začal se předemnou promněnovat. Nachvilku mě oslepila lechce narudlá záře, když jsem rozehnal mžitky a tvary co sem viděl. Tak už místo draka na jeho místě stál vysoký urostlý muž s rudými vlasy.

„Myslel jsem si to. Už jen podle toho oblečení a pak mně v tom utvrdila tvá odpověd. Ty pocházíš ze světa za branou?“ Ani mně nenechal odpovědět a mluvil dál. „Proč si myslíte, že jíme lidi? Nechápu to, jsme tak mírumilovní tvorové. Jak ses sem dostal?“ Začal jsem přemýšlet, co řeknu. Ale zas mě nenechal ani odpovědět a mluvil dál. „ Vlastně teď už je to jedno víš, že se zpět nedostaneš bez pomoci Elfů? Anebo ještě andělů a nebo demonů, ale s těmi by ses nechtěl setkat věřmi.“ Usml jsem se.

„Jsi hrozně ukecaný, víš to? To jsou takhle ukecaní všichni draci nebo je to jen tvoje specialita?“

„Jo občas to o mně tvrděj. Ale nechápu proč.“ Usmál se taky. „ Co budeš dělat? Chceš odvést k elfům nebo andělům?“ Zamyslel jsem se, i když už jsem věděl, co mu odpovím.

„Asi k Elfům ty jsi zmínil jako první.“ Prohlédl si mně zkoumavým pohledem.

„Že vy lidi vždy řeknete elfy. Takže pujdem k andělům. Skvělá volba.“ Ignoroval, co jsem řekl. „Tak pojď, dovedu tě tam, sám by ses tu ztratil.“ Podal mi ruku. Chytnul jsem se jí a nechal se od něj vytáhnout na nohy. „ Jinak jmenuji se Ryuaki. Ale přátelé mi říkají Ryu. To jen abys mi neříkal draku.“

„Děkuji za pomoc. Jsem Michael.“

„Já tě znám Michaeli, ale ty mně asi ne. Tak pojď, ať tam stihnem dorazit aspoň do týdne.“

Vydal se na cestu a já sním. Mé otázky ohledně toho jak to myslel, že mně zná, vždy nějak zamluvil.

No cesta nám trvala víc jak týden, ale Ryu mně naučil střílet z luku a trochu ovládat meč. Což mi moc nešlo. Nebdu vám lhát s mečem v ruce jsem byl nebezpečný. Teda hlavně sobě. Byl jsem totalní nemehlo. Vážně. Ale s lukem mi to šlo hodně dobře.

Než jsme dorazili k městu Azek, který bylo hlavním městem říše andělů, mě Ryu donutil změnit oblečení. Prý jsem vypadal jak šašek. X_x“ Po pravdě sem si tak připadal spíš v tom jejich oblečení.

Cestou mi i vysvětlil jak se vše má. Teda skoro vše ale to jsem v tu dobu ještě nevěděl.

Elfové diky svému králi, který je elf, upír, démon a anděl začali ovládat říši démonů a menší státeček co patřil upírům. Co říkal Ryu byl to krutý a nelítostný král. S anděly vedl válku. Dál tu pak byli ještě říše Draků odkuď pocházel Ryu. Dokonce mi řekl, že je dračí král. No moc jsem mu to nevěřil. Vůbec se nechoval jako nějaký snobský člechtic. Ale na cestě jsme potkali několik dalších draků, kteří svím chováním jeho slova potvrdili.

„Ryu kdy už tam budeme?“ Zeptal jsem se svého společníka a průvodce.

„Už jsme tady.“ Rozhlídnul jsem se kolem, ale nic jsem neviděl. Být anime ostavička měl bych teď kapku větší jak bigben.

„Koukni se nahoru.“ Zasmál se Ryu pobaveně. Kouknul jsem se tedy na horu a oněmněl úžasem. Tady se mi to stávalo vážně často. Hleděl jsem na vznášející ostrov.

„A jak se tam chceš dostat?“ Ryu se změnil na draka. „ Hádej.“ Smál se. „ No jo, ale jak se tam dostanu já?“

„Vlez mi na záda.“

„Co?“

„No vlez mi na záda. Jak jinak se tam chceš stat.“ Povzdechnul jsem si a začal šplhat drakovi na záda.

„Pevně se drž.“ Sotva jsem se chytnul, s mohutným odrazem se odlepil od země. Mávnul mohutnými křídly a už jsme letěli. Pevně jsem se držel a oči jsem měl křečovitě zavřený. Bál jsem se výšek. Už od dětství. Nikdo nevěděl proč. Jednu dobu jsem měl i noční můry.

Přistál na vznášejícím ostrovu a ještě semnou kolem krku se změnil zpět na svojí lidskou podobu.

„Michaeli už jsem na zemi tak otevři oči.“ Pohladil mě po vlasech. Otevřel jsem je a kouknul kolem.

„Nádhera.“ Vydechl jsem úžasem.

„Vaše výsosti vyděsil jste nás. Čemu vděčíme za vaší navštěvu.“ Přistoupil k nám vysoký mladík s černými vlasy dlouhými po pás a tmavě modrými oči. Připadal mi známí stejně jako Ryu.

„Vedu vám někoho, kdo vás bude zajímat. Michaeli tohle je Gabi neboli Gabriel. Dosavadní zástupce vládce.“ Usmal jsem se.

„Těší mě.“ Gabriel na mně hleděl jak na strašidlo z vykýře.

„To není možný.“Doběhl ke mně a objal mně. Poté rychle ustoupil. „ Omlouvám se. Ale už jsem ani nedoufali, že jste na živu.“ Poklonil se mi stejně jako zbytek obyvatel co se kolem zhlukl.

„Co?“ Nechápavě jsem se na ně koukal.

„Vysvětlím ti to. Ale teď pojďme na hrad.“ Pronesl Ryu. Když jsme došli na hrad, který byl obří, rychle mně provedli. Měl jsem pocit deja ví.

Sedli jsme si asi v pracovně.

„Musíme si promluvit Michaeli.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(ElenEstel, 16. 11. 2011 22:20)

wow

..........

(Kik, 16. 11. 2011 16:15)

Vrr... Toto si mi urobila schválne .. Taks it o sekla . Chcem pokračovanie hneď *Dupla si * Asi som sa zamilovala do tohoto ciklusu