Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Smrt číhá za rohem!! 1.část

12. 4. 2012

 

Smrt číhá za rohem
Běžel dlouho temnou noční uličkou, když vrazil do neznámého muže. S vyděšeným výrazem od něj odstoupil, netvářil se na něj příliš vlídně. Promrzlými a zfialovělými rty pronesl tichá slova omluvy. Bál se ho, nelíbil se mu ten pohled. Měl pocit, že ho zná, že ví kdo je ten muž, co se na něj právě naštvaně dívá a pomalým krokem se k němu přibližuje. Pak mu to došlo. Ano, je to jeho strýc. Ten, který ho kdysi prodal do té bohaté rodiny, kterou nenáviděl tak jako oni nenáviděli jeho. Začal couvat rychleji, věděl, že pokud neuteče, odtáhne ho zpátky a to nechtěl. Otočil se na podpatku a rozeběhl se na druhou stranu. Měl smůlu, stálo tam luxusní, černé auto a velice nasraný muž. Jeho majitel, pan Masui, jeden z nejbohatších mužů ve městě. Rychle zabrzdil, až se voda z louže rozstříkla do všech stran na už tak mokrou ulici od vytrvalého deště, který bičoval město po celý den. Zrychleně oddechoval a díval se, jak se k němu z jedné strany přibližuje majitel a z druhé strýc. Oba se domluvili pohledem a zrychlili. Nestihl ani zaregistrovat, jak se k němu dostali, ani nezareagoval, když mu na tvář dopadla tvrdá pěst Masuiho. Odletěl několik metrů, než přistál na tvrdé, zmáčené zemi. Pomalu zvedl hlavu a podíval se na ně, neměl šanci se jim ubránit se svým hubeným a slabým tělem. Skrčil se do klubíčka a skryl hlavu pod ruce, když přistály první rány od obou mužů. Třásl se zimou i bolestí, nedokázal nic dělat. Pomalu to vzdával, když uslyšel rychlé kroky a dva výstřely. Pak viděl jen jak dvě těla padají na zem a jemu se před očima rozhostila černá tma.
 
Šel ulicí s cigaretou v puse a labužnicky potahoval kouř. Říkali mu zabiják v černém, i když to vůbec nebyla pravda. Dělal jenom svou práci, práci, která spokojovala nájemného vraha a tajného agenta v jedno. Klidným krokem prošel kolem několika dívek, které se na něj zaculily. Znechuceně se ušklíbl, nikdy neměl rád ty pipiny se zmalovaným obličejem. N e, jeho přitahovali malí a slabí kluci, Nejlíp do těch 18ti let. Rád někoho chránil, protože i přes tvrdou slupku se v něm skrývala milující a romantická osobnost. Zaslechl běh a tak se otočil. S povytaženým obočím sledoval hubeného, tedy spíš vychrtlého chlapce jak proběhl o dvě uličky dál. Zaujal ho, nevěděl proč, ale zaujal a vydal se za ním. Šel pomalu, jako by šlo o procházku, možná by i zpomalil, kdyby si nevšiml černého auta, které chlapce zřejmě pronásledovalo. Tiše se zamračil a zrychlil, kolem něj proběhl silný muž. Běžel stejným směrem jako on, určitě šel po tom chlapci. Rychlejším krokem se blížil k té uličce, když zaslechl několik křupnutí a pár tichých výkřiků bolesti. Nemusel hádat, bylo mu jasné co se děje, někdo ubližuje tomu maličkému. Doběhl tam a silně se zamračil. To co viděl, bylo otřesné, dva dospělí muži a mlátili maličkého hlava nehlava. Navíc, oba byli jeho oběti. Dva muži, které měl zabít. Neváhal ani minutu, vytáhl svou stříbrem pobitou zbraň a dvakrát, přesně vystřelil. Schoval zbraň, když viděl, jak těla spadla na zem, a přešel k maličkému. Ležel na zemi schoulený v bezvědomí a od krve. Pousmál se, něžně ho vzal do náruče a odešel do svého domku na konci města. Nejdříve chlapce umyl a poté ošetřil. Nakonec ho uložil do postele a šel připravit nějaké jídlo, bylo mu jasné, že maličký bude mít hlad.
 
Pomalu otevřel oči a podíval se kolem. Očima klouzal po zelených stěnách a nábytku laděném tak aby to byl jednotný celek. Nechápal, kde je a co se stalo. Nechápal, že ještě žije. Pomalu se pokusil se posadit, ale spadl bolestí zpátky na postel. Trochu odhrnul deku a podíval se na své tělo. Posmutněl, znovu plné modřin, podlitin a řezných ran. Zase se nedokázal ubránit, je slabý, tak slabý. Přitáhl si k sobě kolena a schoulil se pod dekou do klubíčka s tichým pláčem. Nechápal, proč se mu to děje, nikdy nikomu neublížil ani nic neudělal. Vždy pomáhal tam, kde musel, vždy poslouchal rozkazy pána. Až na ten útěk, ale to protože se to nedalo vydržet. Tiše plakal a přemýšlel nad vším, že ani nezaregistroval muže, který vešel do pokoje.
„Už jsi vzhůru maličký?“ ozval se sametový hlas, tak milý až ho to překvapilo. Pomalu otočil hlavu a očima plnýma slz a skryté bolesti se podíval, kdo to je. Došel mu dech, vysoký, černovlasý muž s modrýma očima a hubenou avšak svalnatou postavou. Na sobě uplé triko a kalhoty. Asi na něj zíral, jako na obrázek, protože muž se zasmál a přešel k němu.
„Nemusíš se bát, já ti neublížím. Zachránil jsem tě,“ usmál se a rozcuchal mu vlasy. Zavřel oči a jemně se pousmál, bylo to příjemné. Stulil se k muži a cuknul kočičími oušky.
„Ale, ty jsi kocourek,“ zaslechl překvapené vydechnutí muže. Trochu provinile na něj kouknul a kývnul hlavou. Smutně se na něj díval pohledem naznačujícím otázku, jestli mu to vadí. Muž se však zářivě usmál a zavrtěl hlavou, že ne.
„Proč, jste mě zachránil?“ zeptal se muže ochraptělým hlasem a zakašlal, byla mu zima.
„To se dozvíš později, na, tady máš polévku, najez se. Vypadáš jako kostra,“ povzdychnul si muž a zabalil ho do deky. Chlapec si vzal misku s jídlem a hladově se pustil do kouřícího pokrmu. Vše snědl a odložil misku. Najednou zavřel oči, ze kterých mu znovu stekly slzy. Vzpomněl si na vše, co se mu stalo. Najednou ho někdo pevně, ale i přesto něžně objal a začal výskat ve vlasech. Ten muž, šeptal mu slova útěchy, dokud se u něj nestočil a znovu neusnul. Tentokrát klidným spánkem v dobrých rukou.
 
Uvařil jídlo pro maličkého a zapnul notebook. Chtěl se podívat, kdo maličký vlastně je. Chvíli brouzdal po internetu, než našel celkovou databázi všech občanů města. Projížděl veškeré složky, až narazil na tu jeho. Ano, blonďatý kluk s modrýma očima a kočičími oušky. Usmál se a otevřel ji, konečně se dozví, jak se maličký jmenuje. No jemu to vlastně bylo jedno, pro něj to vždy bude maličký, ale nějak říkat mu přece musí ne? Zvědavě kouknul na fotku a pak přešel k pročítání informací. Aha, jmenuje se Akaito Kamei a pochází ze starodávné rodiny. Údivem mu spadla čelist, netušil, že kočičí rodiny ještě žijí a navíc tady, v zapadákově. Zvědavě přešel dál a trochu posmutněl, když se dozvěděl, že jeho rodina je mrtvá už od dob kdy mu bylo pět let. Od té doby žil u strýčka. Zamračil se zle. To on ho prodal tomu hajzlovi, ještě že ho zabil. Povzdechl a prohlídl si nějaké fotky. Usmál se, když spatřil jeho kočičí podobu. Hnědý, mourovatý kocourek s modrými očky. Chvíli se ještě rozplýval, než zaslechl zeshora pláč. Rychle zaklapnul počítač, vzal misku s jídlem a šel nahoru. Vešel do pokoje a podíval se na nešťastné klubíčko schoulené pod dekou a posmutněl. „Musel toho prožít hodně,“ prolétlo mu hlavou. Povzdechl a jemně se zeptal, jestli už je vzhůru. Nechtěně se usmál, když se na něj akaito podíval, jak na svatý obrázek. Přešel k němu a rozcuchal ho. Usmál se při jeho vrnění, takže je to doopravdy kocourek. Dal mu polévku a pečlivě ho sledoval, jestli sní všechno. Páni, asi mu nedali pořádně najíst, zhltl to jako malinu. Zaraženě na něj koukal, když se chlapec znovu rozplakal. Nechápal proč, vždyť je v bezpečí. Nenapadlo ho nic lepšího a tak ho objal a začal výskat ve vlasech. Věděl, že tohle hodně uklidní. Tichým hlasem mu šeptal slova útěchy a pevně ho svíral ve svém náručí. Cítil zvláštní teplo, když se u něj kocourek schoulil a usnul. Jemně ho políbí na čelo a lehne si s ním na postel. Víc ho obejme, zavře oči a usne v objetí s ním.
 
P.S:  Věnováno všem, co ještě vydrželi ^^. Tahle povídka bude mít asi jenom dvě nebo tři kapitoly, tak doufám, že se vám bude líbit =3. Obrázky jsou zde pod popiskem ^^.

take.jpgto je Akaito Kamei ^^

 

 

 

 

 

 

 

800633.jpgA tohle zatím mladý neznámý >=3

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*-*

(Sayori, 7. 5. 2012 22:51)

Sice komentuji pozdě ale lepší pozdě než nikdy x) krasná první část x)

:-)

(Akyra, 19. 4. 2012 21:40)

Tery je to pěkné pěkné pěkné!!! hups sem další dílek :d

Kráásna

(Kik, 16. 4. 2012 19:06)

Bola krásna :) jednorázovka .. ;) som rada ,že si niečo napísala a teším sa na ďalšie !:)

*-*

(Lili, 14. 4. 2012 23:05)

ou hezký ^^

...........................

(Rhea, 12. 4. 2012 20:48)

Jéééééééééééé, kocourek. :-D Moc, moc se těším na další.