Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Houslista

18. 7. 2011

 

Ohlédnu se ven z okna po hodině flétny a zděsím se, zase jsme to protáhli.
 „Už musím jít“ omluvně kouknu na učitele a vyběhnu ven z učebny.
 Rozeběhnu se tmou po chodbách hudební školy rovnou dolů k východu. Při běhu zaslechnu zvláštní hudbu. Zarazím se v půli kroku a otočím hlavu směrem, odkud zvuk vychází. Zvolna se vydám k těm dveřím a jen jemně je pootevřu. Vevnitř spatřím světlo několika starodávných svící a kluka hrajícího na housle. Zatají se mi dech, je tak okouzlující a ta hudba. Sleduji ho škvírou mezi dveřmi, dokud mne nepozve dovnitř.
 „Pojď dál Damiene, vím, že tu jsi“ zašeptá sametovým hlasem.
Jako omráčen vejdu dovnitř a sednu si naproti němu.
 „Hraj prosím“ zaškemrám a roztomile kouknu.
 Jen se usměje a znovu začne hrát, je přesně jako z mých snů, tolik se podobá tomu vysněnému. Jak rád bych se ho zeptal na jméno, ale příliš se stydím. Zřejmě vycítí mé obavy a usměje se.
„Já jsem Tadashi Caille jestli chceš znát mé jméno“ úsměv.
„D-děkuji já… nevěděl jsem, jak se zeptat“ kniknu tiše, to je teda trapas.
Tajemně se na mě podívá, pořád hraje, i když se ho na něco ptám, je tolik okouzlující, avšak mě na jazyku pálí ještě jedna jediná otázka. Otočí se ke mně a povzdychne.
„Damiene promiň, ale na tuto otázku ti nemohu dát odpověď“ smutně, pohladí mě po tváři a zmizí.
Smutně za ním upírám zrak, mrzí mě, že se tohle nedozvím. Pomalu se zvednu a jdu domů, už takhle je skoro jedenáct, mamka bude zuřit. Jen co dojdu domů, tak se zašiji do svého pokoje a začnu se utápět v myšlenkách na toho kluka. S tichým povzdechem se došourám do sprchy, osprchuji se a bez večeře jdu spát. Nechám si znovu zdát, o mém vysněném vyvoleném, kterému je tolik podobný ten kluk ze školy.
Druhý den odpoledne
Pomalu jdu na hodinu flétny, jsem jako u vytržení až skončí a znovu uvidím toho kluka. Doufám, že to nebyl jen sen, chci s ním být co nejdéle a poslouchat jeho hudbu, obdivovat ho a dívat se na jeho krásu. Netrpělivě přečkám a přehraju 60 minut hodiny a rozeběhnu se znovu osudnou chodbou. Znovu slyším hudbu a znovu se vydám po jejím hlase, avšak tentokrát už jdu najisto. Otevřu dveře pomaloučku a nahlédnu dovnitř.
„Čekal jsem na tebe, Damiene. Pojď dál, chci ti něco říct“ uslyším jeho sametový hlas a rozbuší se mi srdce.
„Promiň, čekal jsi dlouho?“ provinile, vejdu dovnitř a sednu si naproti němu.
Usměje se na mě a začne hrát, při jeho hraní si spolu povídáme, řeknu mu o sobě úplně všecko i to co jiní lidé nevědí. Například to, že jsem na kluky. Tadashi se nad tím jen usměje, přestane hrát a odloží housle.
„Víš, něco bych ti chtěl říct“ trochu znejistí a poklekne ke mně.
„Tak povídej, čekám celý večer, až to řekneš“ usměju se na něj, vzápětí vyvalím oči, když mě políbí.
Jsem zaskočený, takže nekousnu, naopak polibek mu oplatím a udiveně se na něj podívám. Zakření se na mě mile.
„Já o tobě vím už dlouho Damiene, ale neodvážil jsem se ti ukázat. Ale miluji tě, chápeš?“ podívá se na mě smutnýma, jakoby zastíněnýma očima.
„Chápu, neboj se“ přitáhnu ho k sobě a začnu líbat.
Celý ten večer se spolu mazlíme a povídáme si, nakonec se oba rozhodneme, že spolu budeme chodit. Jen o tom nebude nikdo vidět. Tadashi mi řekl, že se nemůže objevit na slunečním světle, ale důvod mi neudal. Ten večer jdu domů už nadšeně. Vůbec netuším, jak nešťastný pohled za mnou Tadashi upírá, když odcházím. Dojdu domů, vesele pozdravím mamku, jdu se umýt a spát dneska toho bylo na programu hodně. A navíc chci být vyspaný na zítřek, těším se na svého miláčka. S těmito myšlenkami nakonec poklidně usnu
O 14 dní později
Jako každý večer běžím za svým tajemným miláčkem Tadashim. Jenže tentokrát je něco špatně, neslyším hudbu a nevidím světlo svíček. Zpomalím a vejdu do dveří. Spatřím Tadashiho, jak sedí na okně a upírá nešťastný pohled ven. Trochu mě to vyděsí, tohle nikdy neudělal.
„Tadashi? Děje se něco?“ zeptám se tiše a přistoupím až k němu, zezadu ho obejmu.
„Ano Damiene děje. Musím ti něco říct“ zašeptá smutně, tolik bolí smutek v jeho hlase.
„Povídej, poslouchám“ podívám se na něj „Už mi řekneš, proč spolu nespíme, a nejsi na slunci?“
Otočí na mě své hluboké oči, skryté za obroučkami brýlí a nešťastně povzdychne.
„Damiene… já jsem mrtvý… proto nemohu na slunce…a proto s tebou také nemohu spát a sdílet život“ řekne tak tiše, že musí napínat sluch, abych ho slyšel.
Rozšíří se mi zorničky, když si uvědomím, co řekl. Takže mi celou tu dobu lhal? On není živý? Není skutečný? Vážně je to jenom moje vize, že tu je? Podívám se na něj vyčítavým pohledem.
„A co teď chceš dělat? Jsi tu snad naposled?!“ křiknu na něj.
Dřív, než se naději, tak kývne a vyskočí z okna, zaslechnu jen tiché sbohem, než se rozplyne v temný kouř a zmizí. Naprosto zdrceně si sednu pod okno a přitáhnu si k sobě kolena. „Byla to lež, všecko to byla lež“ zašeptám pro sebe a položím si hlavu na kolena. Zůstanu tam takhle až do druhého dne, kdy mě vzbudí zvonění na hodinu. Vyjdu na chodbu a ustrnu, jelikož uvidím učitelku, jak vylepuje na stěnu plakát s fotkami několika chlapců a dívek. Pomalu k ní dojdu a zaklepu jí na rameno.
„Řeknete mi prosím, kdo to je?“ zašeptám a ukážu na fotku Tadashiho.
Učitelka se smutně na mě podívá a trochu se jí zvednou koutky úst.
„To je Tadashi Caille, jeden z nejznámějších studentů této školy. Spáchal sebevraždu kvůli svému příteli, který ho podvedl“ povzdechne „byly skvělí pár, ale po rozchodu to Tadashi nezvládl a vyskočil z okna“ zakončí svůj proslov.
Otevřu pusu jako vyvržený vorvaň a zatřepu hlavou. To přece není možné!!
„Ale to je lež! On nemůže být mrtvý!!! Včera večer jsem s ním mluvil!! Je naživu, pořád v téhle škole!!“ křiknu na ní zmateně.
Učitelka se po mě podívá a zamračí se, „zavolejte někdo do blázince, ten kluk se pomátl!“ křikne na obě strany.
okamžitě mi dojde, co řekla a rozeběhnu se pryč, nejspíš do jídelny, podle cinkotu skleniček a umytého nádobí. Vběhnu tam a zamířím rovnou k příborníku, z kterého popadnu první ostrý nůž, co mi přijde pod ruku. Kolem mě se utvoří kolečko z doktorů a učitelů, nechápu, že tu jsou tak rychle.
„Ještě krok a udělám to!!“ zakřičím, nůž přiložený na tepně na krku.
„Neblázni Damiene, klid jen si pobudeš pár měsíců v léčebně a bude to dobré“chlácholí mě jeden doktor.
„Tsch! Já nepotřebuji léčebnu, toho kluka jsem včera večer viděl a mluvil jsem s ním, ale když mi nevěříte“ odseknu a říznu se.
Okamžitě všude začne stříkat moje krev, ale to už je mi jedno. Padám na zem a zavírám oči, když před sebou spatřím modré světlo a Tadashiho smutný obličej. Nic neřeknu a pomalu k němu natáhnu ruku, sotva ještě vnímám, že kolem mě lítají doktoři, učitelé a snaží se o záchranu. Já už nechci zachránit, teď jsem se svým miláčkem konečně napořád. Usměji se na Tadashiho a on se usměje na mě, vezme mě za ruku a zvedne ze země.
„Pojď, Michael s Gabrielem na nás čekají, musí nás zapsat“ zašeptá mi, políbí mě a ruku v ruce se vydáme k nebeské bráně, kde na nás čekají oba dva ahouslista.jpgrchandělé.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

;-(

(Mysticia-sama, 5. 1. 2012 17:05)

Bůů to bylo smutný.... Ale krásný ^^ Fakt úžasný

*.*

(Akyra, 18. 7. 2011 20:16)

To je neskutečně nádherné, ta povídka má duši, to jen dokazuje, že jsi skvělá autorta. je pro mě čest, že jsi ji věnovala zrovna mě :-)

úúúúžasnýýý *-*

(Lili, 18. 7. 2011 19:58)

To bylo nádherný moc děkuju takovou krasu si ani nezasloužim ^^