Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Chladný milenec

29. 4. 2012

 

Chladný milenec
Prolog
Na starém hradě, vysoko v horách seděla právě rodina u stolu a živě hovořila. Avšak hovor nebyl mírný a moudrý, hlasy byly naštvané, zlé a jízlivé. Všichni na sebe upírali naštvané pohledy, až nakonec nejstarší z rodu praštil se sklenko krve o stůl a majestátně se zvedl. Natáhl ruku, ukázal na svého nejmladšího syna a pravil. „Ty, jenž si pošpinil jméno rodu Caleum, nyní budeš potrestán. Ať jsi, či nejsi můj syn. Patříš do vyhnanství, za své činy a rozhodnutí. Jdi a hledej rodinu, štěstí a partnera někde jinde. Až najdeš toho, koho ti přisoudila rodinná tradice, a přestaneš špinit naše pravidla, pak se vrať. A teď jdi!“ křiknul. S mládencem se zatočil svět a po chvíli se propadnul do nejasné tmy.
Mladík si prudce sedne a zívne, znovu ta stará vzpomínka ve snu. Podfoukne si fialové vlasy a zavrčí.
„Ach otče, kdy už mi konečně dáš pokoj. Nebudu si hledat partnera mezi lidmi, to fákt nemam zapotřebí.“ Zavrčí pro sebe naštvaně a zvedne se. Dojde k zrcadlu a sjede se pohledem. S lehkým ušklíbnutím si prohrábne vlasy a dál na sebe zírá. Vyšší, svalnatá avšak atletická postava, bílá pokožka a fialová očka. Jenže teď pomalu chytala rudou barvu, už dlouho nepil ničí krev. Trochu se zamračí a dojde k lednici, z které vytáhne pytlíček s krví, jedním trhnutím ho roztrhne a zhltne.
„Ňam, a teď zas za těmi tupci do školy. Pff, kdyby tam byl aspoň někdo zajímavej“ bručí si pro sebe, zatímco si balí věci a obléká se. Nakonec vyjde z domu jen tak tak na čas, aby to stihnul. Dojde pomalu ke škole a rozhlédne se, jasně všichni už jsou vevnitř, jen jeho partička na něj čeká. Abyste věděli, chodí na školu, kde jsou jak upíři, tak lidé. Došel k nim a jen lehce mávnul rukou, neměl ve zvyku nikoho zdravit nebo přes příliš mluvit. Na téhle škole se o něm neslo, že je to pan ledový, s velkým egem, ale zároveň že je idolem všech dívek. Jo věděl to, taky za ním pořád nějaké holky lezly, pro pomoc s úkolem nebo rovnou s otázkou jestli s nimi nebude chodit. Odmítal, nechtěl žádnou z nich, byl totiž na kluky a navíc musel najít někoho pravého. Navíc podle jeho představ to rozhodně nesmí být člověk, takže za tu dobu už vystřídal spoustu partnerů.
„Hej Ravene, koukej!“ drcnul do něj kamarád z party a ukázal směrem ke školní bráně.
„Hm??“ povytáhl obočí, otočil hlavu a málem mu spadla čelist na zem. U školní brány stál menší chlapec, s bledou tváří a nádhernýma modrýma očima, které byly schované za obroučkami ošoupaných, šedých brýlí.  Měl pocit, že ho právě někdo pěstí uhodil do žaludku a to dost silně. Ucítil u srdce podivný pocit, který nikdy předtím necítil. Ale navenek nedal nic znát, už jen takhle z pohledu poznal, že to je člověk a to nechtěl.
„Asi nováček, podáme si ho ne?“ zašklebí se hnusně na kluky a pomalým krokem zamíří k malému chlapci, který jen vystrašeně stojí
„Nazdar prtě, co tu tak stojíš“ ušklíbnul se, když sebou chlapec polekaně trhnu a couvnul, avšak narazil zády, do jeho přítele.
„No snad se nebojíš“ zamlaskal a koukal, jak se vyděšeně skrčil a sklopil kočičí ouška.
„A hele kluci, je to mutant!!!!“ zakřičel se smíchem, vůbec ho nezajímalo, že celý školní dvůr se rozhořel smíchem. Kluk jen smutně stál a díval se do země, je zvyklý, ale tohle ho bolí.
„tss, ty jsi posera“ zasměje se Raven a uhodí kluka pěstí prudce do tváře
 
Bolestně zakňučí a couvne dozadu, třeští mu celá hlava. Smutnýma očima se podívá na toho kluka, co ho praštil a sklopí ouška víc.
„P-proč? Nic jsem neudělal..“ pípne tiše. Jmenuje se Takashi a právě přišel na tuhle školu s tím, že tu konečně bude mít klid, ale zřejmě to tak nebude.
„jsi zrůda, podívej se na sebe!“ křikne a kluk se znovu schoulí, než ho zasáhne silný kopanec do břicha. Zakňučí a schoulí se na zemi do klubíčka.
„Nejsem..to vy jste zrůdy, vy upíři!“ křikne vystrašeným hlasem a kryje si hlavu.
„Co jsi to řekl?!“ ucítí stisk kolem krku a za chviličku visí několik centimetrů nad zemí. Začne sebou cukat a lapat po dechu, docela rychle rudne, dochází mu dech.
„To ty jsi zrůda!!“ křiknul Raven a hodil s ním o zem silně. Kluk jen zakňučel a pomalu se postavil, sotva stál na nohou. Díval se za fialovlasým klukem, který odcházel i se svou partou a dost naštvaně s nimi debatoval. Posmutněl a s rukama svírajícíma si břicho šel pomalu do ředitelny školy. Vyřídil si veškeré věci a šel do své třídy, kde málem omdlel, když zjistil, že chodí do stejné jako vysoký kus ledu. Sednul si raději dozadu třídy a mlčel. Bylo mu z toho špatně, jen doufal, že brzo tenhle zlý sen skončí. Hned jak skončila škola, rozeběhnul se domů, aby ho vysoký neznámý nemohl chytit. Doběhl domů a zhroutil se na zem.
„Proč já? Řekni mi proč?“ pohladil svojí kočičku, která k němu přicupitala a láskyplně se přitulila. Smutně ji hladil mezi očkama a přemýšlel. Kdysi zašel za kartářkou, ta mu předpověděla, že jeho partner nebude člověk a vztah bude zezačátku zlý a bolestivý. Složil hlavu do dlaní, vroucně si přál, aby jeho vyvolený nebyl zrovna pan ledový. Stoupnu si, dal najíst kočičce a šel si rovnou lehnout. Potřeboval se z toho vyspat a pořádně si odpočinout. S povzdechem se zabalil do deky a zavřel očka, po malé chvilce usnul, aniž by tušil, že za oknem číhá černý stín, který mu nedopřeje klidný spánek.
Zamračil se za chlapcem, když utekl od školy a hluboce se zamyslel. Musí se mu pomstít, nejenom že mu způsobil zmatek v hlavě, ale ještě ho urazil. Zašel s partou na pivko, na cigárko a dost pozdě večer se s nimi rozloučil. Začichal a po pachu neznámého se pomalu rozešel k jeho domu. Už měl vymyšlenou pomstu i to jak to celé provede. Skočil na okno a sledoval chlapce, jak se převlíkal do pyžama. Trochu se zamračil, když spatřil modřiny na zádech a hluboké jizvy na rukou. Ale mávnul nad tím rukou, proč by se měl starat? Vždyť to není jeho kluk!! Musel se v duchu okřiknout, aby počkal, měl sto chutí do pokoje vrazit už teď, kdy ještě nespí a vzít si ho. Chvíli zhluboka oddechoval a čekal, dost ho překvapilo, jak rychle chlapec usnul. Ještě mu dal chvilku a pomalu proklouznul otevřeným oknem dovnitř, došel k chlapci a zavázal mu oči černým šátkem. Chladně se usmál nad zavrtěním chlapce, zacpal mu ústa dlaní a ostrými tesáky se bez milosti zakousnul do jeho krku. Nad výkřikem se v duchu zašklebil a hladově se napil krve. Och to byl pocit!! Lahodná, sladká krev a ještě ke všemu čerstvá!! Zavřel oči a hltavě pil jeho krev, dokud mu málem neomdlel v náručí.
„A teď druhá část“ zasmál se a strhal z chlapce veškeré oblečení. Shodil ho pod sebe, roztáhnul mu nohy a násilím se mu mezi ně vměstnal.
„Nemáš šanci, tak už to vzdej!“ zavrčel nepříjemně a na jeden příraz do něj celý proniknul. Poslouchal výkřik a sledoval proudy slzy tekoucích zpod šátku. Někde uvnitř se v něm pohnulo svědomí, ale teď už nemohl přestat. Kousnul se do rtu a začal rychle přirážet, mezitím rukou sklouznul k jeho klínu a počal uspokojovat i jeho. Po delší době konečně vyvrcholil, z ruky si slíznul sémě chlapce a odtáhl se.
„A tohle byl jen začátek, nemysli si“ šeptnul mu do ucha a zmizel oknem tak tiše a rychle, jak přišel.
Probudil se bolestí a trhnul sebou. Cítil ostré tesáky ve svém krku a ruce, které mu pomalu sklouzávaly po jeho těle. Chvěl se strachem, ale i vzrušením, tak trochu se mu líbilo, jak na něj šahal. Ucítil, jak tesáky vyklouzly z jeho krku a on sebou praštil zády na postel. Křiknul bolestí, když ucítil nesnesitelný tlak v konečníku. Z očí mu stékaly slzy, takhle si to nepředstavoval, ne tohle už ho nevzrušovalo. Tohle ho hrozně moc bolelo a zraňovalo, jako fakt, že neví, kdo mu právě ubližuje. Tiše brečel, dokud všechno neskončilo, ani necítil, že se udělal společně s neznámým násilníkem. Schoulil se do klubíčka, když odešel a pomalu si sundal šátek. Bolelo ho celé tělo, cítil horkou tekutinu, stékající po jeho stehnech, opatrně se podíval, ale hned musel odvrátit pohled. Byla to krev smíchaná se spermatem násilníka. Dost pomalu se postavil a vrávoravým krokem došel do sprchy. Napustil si vanu a zhroutil se do ní s tichým žbluňknutím. Cítil se ponížený a pošpiněný, už po druhé za tenhle den. Přitáhl si k sobě kolena a nechal se uklidňovat vůní sakur stoupající z pěny do koupele. Nakonec se pořádně vydrbal houbou, dokud neměl úplně rudou kůži a vylezl z vany. Šel spát, i když moc klidným spánkem neusnul. Druhý den ráno, se vydal pomalu do školy. Koukal do země a objímal si lokty, nechtěl tam jít, bál se kluka a toho, že ho znovu někdo napadne. Sednul si před školou na lavičku a přitáhnul si k sobě kolena. Bolelo ho u srdce z včerejška, hrozně se mu ten kluk líbí, ale to jeho chování ho zraňovalo. Koukal do země a smutně přemýšlel, jen si objímal kolena. Vůbec nezaregistroval pár fialových očí, které ho sledovali zkoumavým a tak trochu smutným pohledem. Nakonec se vydal se sklopenou hlavou a sám do třídy.
Když došel ke škole, první co uviděl, byla schoulená hromádka neštěstí na lavičce. Trochu se polekal, ale když se klučina zvednul a šel pomalu do třídy, uklidnil se. Takže mohl klidně pokračovat v tom, co chtěl dělat. Ani nevěděl proč, ale najednou mu před očima vyvstala otcova postava, a v hlavě se rozezněl jeho hlas „Až najdeš toho, koho ti přisoudila rodinná tradice…“ Zatřepal hlavou a nechápavě kouknul do země, proč se to ozvalo zrovna teď? Chce mu to snad dát něco najevo? To snad raději ani ne. Trochu se zamračil a šel pomalu do školy, musel si hlídat svého maličkého. Počkat maličkého?! Sakra, asi se zbláznil, fakt že jo. Zamračil se a šel do třídy, došel tam zrovna ve chvíli, kdy učitel plísnil maličkého, že nemá domácí úkol a je nepřipravený na hodinu. Trochu posmutněl, když viděl, jak se maličký třese a nemá daleko do pláče, možná by se mu měl omluvit. Zavrtěl hlavou a odešel do lavice, omlouvat se mu nebude a bude pokračovat. Když skončila škola a nadešel večer, znovu se vydal k jeho domu. Vyskočil na okno a málem sletěl zpátky dolů. Chlapec tam seděl v rohu postele a tiše plakal, u nohou měl položenou fotku, nejspíš rodičů. Nehnutě zůstal dřepět a sledoval ho, když usnul, vlezl do pokoje a znovu mu zavázal oči. Povzdechl, posadil ho, chytnul pevně a znovu se mu zahryznul do krku. Nereagoval na tiché kňučení a slabé cukání těla. Zarazil se až když ho svléknul a uslyšel tichý roztřesený hlásek.
„N-ne prosím, už ne.. já nechci, bolelo to a bude to bolet. Kdo jste?“ zamrkal a sledoval chlapce, jak se choulí k sobě a třese. Nevěděl v tu chvíli co říct a povzdechnul.
„Dobře, ale zítra si znovu přijdu pro krev. Dobrou noc.“ Políbil ho jemně na čelo a zmizel. Pomalu šel domů, začínalo ho všechno tohle divadlo mrzet, navíc věděl, že brzy ho maličký odhalí a bude nenávidět. Jenže on ho začínal mít rád.
O 14 DNÍ POZDĚJI
Pomalu šel do školy, pořád měl strach. Každý večer za ním chodil tajemný neznámý a pil mu krev. Už věděl, že to je upír a že není tak zlý, ale pořád mu ubližoval. A začínal mít pocit, že toho upíra zná, ten hlas, ty dotyky dlouhých chladných prstů, ta chladná kůže a dotek ostrých tesáků. Dál už to nikdy nedošlo, jen doteky a pití krve. Jako vždy si sednul do své lavice a koukal do země, jen čekal, až dorazí kluci a znovu ho zmlátí, jako vždy. Vytáhl si blok a pustil se do kreslení schoulené kočky. Po chvíli uslyšel ty známé kroky. Automaticky se přikrčil do lavice, když zamířili k němu.
„Ahoj obludko, tak co děláš?“ zaslechl ten známý hlas. Počkat, ten hlas už odněkud znal, hodně dobře ho znal. Vytřeštil oči, stoupnul si a podíval se na Ravena.
„Byl jsi to ty!!!“ křiknul zničehonic, až se upír polekal.
„Coo?“ nechápavě se podíval.
„To ty jsi za mnou pořád chodil, to ty piješ mou krev! Bylo to předpovězeno, upír, kterého sváže tvá krev. Bude to nezlomitelné pouto“ díval se na něj naléhavě modrýma očima, teď jsi byl jistý.
„No..možná máš pravdu, ale kde máš přímý důkaz?“ usmál se Raven trochu spokojeně. Nechápal ten spokojený úsměv, vždyť ho neměl rád. Nebo.. byly snad konečně jeho city opětovány?
„Tenhle, je to tvůj přívěšek..“ řekl tiše a pověsil Ravenovi na krk, přívěšek s erbem uprostřed kterého ční majestátní havran. Kouknul Ravenovi do očí doufajícím pohledem.
Usmál se, konečně ho odhalil. Konečně se nemusel schovávat. Navíc teď do sebe všechno zapadlo, nechuť krve od jiného člověka, slova otce, dopisy a všechno to ostatní.
„Ano je..a ty jsi taky můj“ zdůraznil a přitáhl si maličkého do náruče.
„Tak mi to dokaž..prosím..“ zašeptal ten hlásek.
„Jak chce..“usmál se Raven, sklonil se a něžně a dlouze políbil maličkého, který se spokojeně k němu přitulil. Když se odtáhl tiše se zasmál.
„Vlastně, ani nevím, jak se jmenuješ maličký“ usmál se lehce.
„Takashi.. ale na tom nezáleží…“ zacukal oušky, Raven se usmál a víc ho objal. Konečně se mohl vrátit domů i se svým partnerem, určeným osudem. Znovu ho dlouze políbil a nereagoval na šokované pohledy a výkřiky. Teď chtěl být jen s ním.
P:S Raven si odvedl svého milého na hrad, kde z něj pomocí magie udělal také upíra. Jeho rodina ho přijala dobře a veškeré vztahy se konečně urovnaly. Raven s Takashim nyní šťastně žijí na hradě a pokud nenastane válka, nebo je někdo nerozdělí budou tam spolu žít navěky, protože jak víme, upíři nemohou zemřít normální smrtí ^^  
 

433y.jpgRaven(btw. obrázek je na Gakupa z Vocaloid)

 

 

 

 

 

 

531408_397099646977674_100000329270982_1287562_709946889_n.jpgtakashi ^^

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaii

(Bubla, 2. 6. 2012 16:43)

to bylo krásné x)

*-*

(Sayori, 7. 5. 2012 22:49)

oo nadhera ještě že ten blb dostal rozum :) bych mu musela nakopat jinak prdel xD Dokonalost tero dokonalost x)

-_-"

(Akyra, 1. 5. 2012 15:00)

Ještě jednou řekneš že neumíš psát a já tě přehnu přes koleno je to skvělé, jen ten cyklus si musím nechat na později :D já snad budu číst po nocích

..................

(Rhea, 30. 4. 2012 15:34)

Vážně skvělá povídka, jsem nadšená. :-)

wow

(ElenEstel, 30. 4. 2012 12:28)

páni je to úžasný líbí se mi to